Závěr

V tomto školním roce se do projektu Škola škole zapojily 4 základní a 1 mateřská škola.

ZŠ Uherský Brod, darovali 12 029 Kč, partnerská škola Simike. Za tyto peníze jsme nakoupili do partnerské školy učebnice a za malou částku spotřební materiál, který jim chyběl - křídy, papíry.

ZŠ Uherský Brod - Újezdec, darovali  4 400Kč, partnerská škola Mahango. Stejně jako v Mahangu jsme za tyto peníze nakoupili uřebnice.

ZŠ Dubňany, darovali 15 000Kč, partnerská škola Galula. Díky těmto penězům byly udělány nejnutnější práce na dokončení třídy mateřské školy v Galule – vnější a vnitřní omítky, výroba a zasazení oken, podlaha.

ZŠ Ratíškovice, darovali 15 693 Kč, partnerská škola Kisa. Za tyto peníze jsme nechali vyrobit 32 lavic z kvalitního dřeva. Každá lavice je pro 3 žáky.

MŠ Ratíškovice, darovali 4 400Kč, partnerská mateřská škola Mahango. Peníze jsme použili na plat učitelky, nakoupení obilné směsy a cukru na vaření kaše pro děti ve školce a nakolupení potžebného materiálu pro výuku – sešity, tužky, papíry.

Chtěla bych moc poděkovat partnerským školám v České republice – žákům i učitelům, kteří se o tento projekt ve školách během roku starajía organizují různé akce na získání peněz. Jen díky nim jsme mohli i v tomto roce udělat ve školách v Tanzánii spoustu práce. Děkujeme. Asante sana.

Moc děkuji Chrisovi za pomoc a spolupráci a všem ze sdružení Bez mámy za podporu.

Mahango proti Simike

V pátek jsme podnikli dlouho plánovaný výlet ke kráterovému jezeru Ngozi. Hned na začátku po nás chtěli spoustu peněz za vstup, ale protože budku pro úředníka, ketrý bude peníze vybírat, teprve staví, odmítli jsme to zaplatit. Cesta vedla opravdovou buší, ale protože už začalo období dešťů, hned na začátku nás obklopilo hejno mušek tse-tse a provázelo nás celou dobu. A tak jsme celou cestu byli „zababušení“ v mikinách s kapucí na hlavě. Potily se mi i oční víčka J.  Ale stálo to za to. Jezero je nádherné a široko daleko žádní lidé.

Na stavbu sirotčince v Mahangu dovezli cihly pro druhou budovu a pokračují ve stavbě. Tak přikládám fotku.

V pondělí jsme měli předávat v partnerských školách objednané učebnice. Naše objednávka však stále není vyřízená. Bohužel na ně nemohu čekat. Chris bude muset učebnice vyzvedout a předat  je ve školách v Mahangu a v Simike sám. Zatím jsme alespoň během fotbalového zápasu předali řediteli ze školy v Simike papíry a křídy.

Konečně taky proběhlo plánované utkání v netbolu a fotbale mezi školou ze Simike a Mahanga. Cestou na fotbal jsem si vyzkoušela řízení Chrisova auta. Nějak mi chyběla řadící páka na pravé straně (auta jsou jako v Anglii a také se jezdí po levé straně), tak jsem občas řadila obouručně. Myslím, že jsem byla vyjukaná víc než Chris, ale způsobila jsem radost spoustě dětí J. Deště před fotbalem jsem se opravdu bát nemusela. V Mahangu panují už týden velká vedra a je těžké sehnat vodu alespoň na vaření. Očekávaní utkání začalo samozřejmě se zpožděním. Asi hodinu po plánovaném začátku začali stavět kůly s „koši“ na netbol (něco jako košíkovou) a ohraničovat hřiště J. Netbol tak začal asi dvě hodiny po plánovaném začátku. V tomto utkání bylo Mahango jednoznačně lepší a zaslouženě vyhrálo 3-0.  Při utkání ve fotbale se pěkně vířil prach. A to ne jenom od hráčů, ale i od fanynek, které bouřlivě povzbuzovaly a sledovat je bylo zajímavější než sledovat samotnou hru. Ve fotbale naopak bylo lepší Simike, ale hra skončila nerozhodně. Vítězná škola  měla slíbený míč, se kterým se hrálo. A tak se učitelé rozhodli, že rozhodnou penalty. Ty skončily 2-1 ve prospěch Mahanga. Nový ředitel ze Simike, který zápas pískal, byl viditelně smutný, ale jejich škole jsme kupovali míč v minulém roce, tak je to nakonec spravedlivé. Všem hráčům jsme koupili sodu a darovali propisky, takže nakonec byli všichni spokojení J.

Pak už mě čekalo rychlé rozloužení s učiteli, s babu a spoustu jinách lidiček. Naštěstí se sestrou Epifanií, Honestou a Lucy i s kluky ze sirotčince jsem se rozloučila už v neděli. Sestry i kluci všechny dobrovolníky z Čech pozdravují. Nechci na nikoho zapomenout, tak je nebudu jmenovat. Ale už se těší na léto, až přijedou. Na fotce je od nich vymodelovaný běloch, jak přijíždí na motorce do Mahanga. Protože fotbal měl zpoždění, cestou do Mbey nás zastihla už tma, a to jsem si ještě měla kupovat jízdenku na autobus do Daru. A aby toho nebylo dnes málo, ruplo nám cestou na autě kolo. A to pořádně. Takovou díru jsem ještě neviděla. Chris se dal do výměny kola. Musím říct, že vyměňovat kolo potmě na okraji hlavní cesty nevypadalo moc bezpečně, protože většina aut, kol i motorek jezdí bez světel. Když jsme konečně pokračovali v cestě, vypadalo to, jakoby nám dnes všichni skákali pod kola a jen tak tak jsme se vyhnuli nehodě, když do nás z vedlejší cesty málem vrazilo auto. Zdálo se mi, že řídit během denního provozu tady musí být těžké, ale potmě bych to nikdy nezkoušela. Jízdenku na autobus mi prý prodají zítra ráno, tak snad z Mbey odjedu. A pak po malé zastávce v Daru domů. Moc se mi z toho tepla nechce. Chris se stále diví, proč se můj blog jmenuje „zima“, když je tu takové vedro. Tak si musím trochu tepla nabalit J.

Kisa podruhé

Dneska nás čekala návštěva partnerské školy v Kise. Cesta se nedala s tou včerejší srovnat. Až na místo jsme se „pohodlně“  dostali autobusem.Taky proto, že jsme nejeli až do Kisy, ale do města Tukuyu, kde si škola nechala vyrobit lavice. Na jejich výrobě jsme se domluvili s jejich partnerskou školou z Ratíškovic, když jsme se dozvěděli, že se škola v Kise bude v blízké budoucnosti stěhovat. Za peníze ze školy z Ratíškovic jsme nechali vyrobit  celkem 32 lavic z dobrého dřeva, takže by měly vydržet déle. Každá lavice je pro 3 žáky, ale většinou jich tam sedí více. Lavice jsme si s polu s ředitelem školy prohlédli u stoláře. Většina je již hotová, ale ještě zbývají některé dodělat. Zaplatili jsme taky za jejich převoz do Kisy. S ředitelem školy se ještě před mým odjezdem setkáme a dořešíme nějaké drobnosti. Kdy se škola bude stěhovat není ještě jisté. Podle toho se také uvidí jejich aktuální potřeby, ale za lavice byli velmi vděční. Stejně tak by potřebovali uřebnice. I oni posílají do partnerské školy mnoho pozdravů a díků.

Na cestě zpět, jsme se zastavili u Chrisových známých  - v dílně, kde místní ženy vyrábí různé ošatky, koše i nábytek z bambusu. Jsou to moc pěkné a zároveň praktické věci, tak odsud přikládám fotografii.

Můj čas tady se rychle krátí a věci se začínají kupit. Vyřízení naší objednávky uřebnic se opozdilo, takže je budeme ve škole v Mahangu a v Simike předávat až v pondělí. Ve stejný den by mělo proběhnout i fotbalové utkání mezi Mahangem a Simike. Míč jsme dneska koupili, takže by nás už nic nemělo zaskočit. Snad jen déšť. V posledním týdnu tam dost pršelo. Déšť  během chvilky změnil hřiště v jednu velkou plochu bláta. Za déšť byli ale místní velmi vděční. Tak uvidíme.

Galula podruhé

Jak jsem včera psala, vydali jsme se dnes podruhé do Galuly, podívat se do partnerské školy, jak pokročily práce na třídě mateřské školky. Cesta, jak se dalo očekávat, byla dobrodružná, protože jsme tentokrát nejeli autem, ale dostupnými místními dopravními protředky. Problém je, že denně jede jeden autobus z Galuly do Mbey a zpět, ale v opačném pořadí, než jsme potřebovali. Takže bylo potřeba najít auto , které jede směrem, kterým chceme. Nakonec jsme domluvili motorku. Při dvouhodinové jízdě ve třech na jedné motorce po strašné cestě Chris s láskou vzpomínal na své auto J. Jednu část vzal motorkář nějakou zajímavou zkratkou – občas jsme projížděli bahnem a hrozilo nám, že v něm i s motorkou skončíme a taky to byla úzká cestička lemovaná trnitými keři. Ale brali jsme to jako dobrodružství. Poslední úsek jsme museli dojít pěšky. Bývá zde policie a jízda ve třech na jedné motorce se jim nepozdává. Při našem pochodu jsme za chvíli na policisty narazili – jeli ve třech na jedné motorce J. Do školy jsme dorazili pěkně zahřátí (Galula je místo, kde je opravdu velké horko) a hladoví.

Co se týká práce na třídě mateřské školky, byli jsme velmi spokojení. Udělali spoustu práce – vnější i vnitří omítky, vyrobili a zasadili okna a dveře. Nakonec zbyde i materiál na dokončení podlahy, z toho máme velkou radost. Byli by moc vděční, pokud by jim partnerská škola z Dubňan pomohla v příštím roce tuto třídu dokončit. Hlavní je, že už ji můžou nyní používat. Žáci nám zazpívali několik písní a předvedli pár akrobatických kousků. Také nám předali spoustu pozdravů a díků pro jejich partnerskou školu. Rádi vyřídíme.

Zpět jsme museli opět trochu popojít. Sehnat odvoz na zpáteční cestu byl problém. Všechny auta se totiž vracely z Mbey do Galuly, tedy opačným směrem. Po několika hodinách nás vzalo nákladní auto. Bylo naštěstí docela prázdné. Proti nám jezdili auta vrchovatě naložená a na tom všem nákladu ještě seděli lidé. Na korbě náklaďáku jsem samozřejmě způsobila pozdvižení. Ale protože přepravovali i dřevěnou kostru křesla, okamžitě mi na něm uvolnili místo, takže jsem cestovala v rámci možností  velmi pohodlně. Vzhledem k tomu, že při jízdě po této cestě se vždy zvedají do výšky oblaka prachu, je asi lehce představitelné, jak jsme po cestě na motorce a otevřeném náklaďáku veřer vypadali J.

Mahango a kolem dokola 

V Mahangu teď mají pořádně napilno s prací na poli. Často pracují až do tmy. Sklizeň rýže z velké části závisí na tom, kolik toho stihnou v lednu a začátkem února na poli udělat. A taky se musí starat o kukuřici, zeleninu…To je úsilí, které do toho musí vložit oni. A pak se urodí podle toho, jak říkají :“Jak dá Bůh”. Mně nakonec na pole nepustili. Na pole každý den chodí sestry i sirotci. Zvláště Amri, kterému ještě nezačala škola, je velkým pomocníkem. Kluci pomáhají při každé činnosti. Zároveň se ji tak naučí. Jeden den vyráběli se sestrou Epifanií mýdlo. Měli velkou radost, že si můžou mýdlovou hmotu odlét i do forem, které jim v létě dovezla Míša.

Sestra kluky chválila, že při zkouškách za 4.ročník velmi dobře dopadli – Abu byl 2. a Ayubu 7. ve třídě. Pokulhávají však v matematice, tak se ji snažíme trochu procvičovat. Nejlepší na tom je, že je to baví. Jsou rádi, že má někdo čas se jim věnovat. I James a Jacobo, jakmile mají trochu času, hned se hlásí o příklady nebo nějakou hru.  I ke hrám jim stačí velmi málo – švihadlo, pexeso, bublifuk...Musím se přiznat, že po dni, který kluci stráví ve škole, na poli a udělají spoustu jiné práce,  nemám sílu je honit k úklidu jejich věcí. Raději si s nima něco zahraju nebo procvičím násobilku.

Dopoledne jsem trávila ve školce. V minulých letech se mě některé dítě občas  leklo, protože vidělo poprvé bělocha a nevědělo, jestli to není nějaký bubák J. Ačkoliv známé děti z minulého roku ze školky už odešli do školy, tentokrát se mě nikdo nepolekal. Je vidět, že si tady už na bělochy zvykají. Velmi je však zajímaly moje bílé ruce a rovné dlouhé vlasy J. Děti v Tanzánii se ve školce učí základy čtení, psaní a počtů. Učí se drilem. A že je to metoda účinná, mohou jistě dosvědčit naše babičky.  Stačí jedno dopoledne ve školce a číslovky, které jsem se nemohla naučit, mi nedělají problém. Ve školce jsem předala hračky a pomůcky, které shromáždili a vyrobili moji spolupracovníci. Moc jim za ně děkuji. Sestra Epifanie nyní učí ve škole v Mahangu v první třídě. Říkala mi, že je velkým problémem, že některé děti do školky chodí a jiné ne, ačkoliv je povinná. Učení v první třídě je pak oříškem. Tak jsem část pomůcek věnovala pro její třídu. Ve školce jsem učila děti skákat gumu. Je úžasné, jak nějaká maličkost způsobí dětem tady spoustu radosti – např. bublifuk, nafukovací balónek (a to i to,co z něj zůstane po prasknutí).

 Na stavbě sirotčince se pořád něco děje. Za kuchyní a první budovou sirotčince jsou postaveny podstavce pro tank s vodou. Finišuje se s budovou kuchyně a jídelny, do oken se dalo husté pletivo proti komárům a jinému zvířectvu, chystá se připojení  vody.  Tato přípojka se však nyní může udělat pouze po cestu. Dál je ho potřeba vést přes rýžová pole, což nyní není možné. Musí se počkat  do sklizně.

Byla jsem  pozvána na oběd konaný na rozloučenou s ředitelem školy v Mahangu a jejím učitelem Kalingou. Ten nám v minulých letech velmi pomáhal při organizaci sportovních her nebo vědomostních testů v jejich škole. Tato rozlučka byla obrázkem pojetí afrického času. Oběd měl začít v 11 hod. Do školy jsem přišla v 11:45 a ve 12 hod jsme se sestrou Epifanií začali v klidu onen oběd vařit. Děti nacvičovali písně a rozlučka tak mohla v klidu začít ve 14hod J.

 Taky jsem byla pozvána na setkání se starými lidmi z vesnice. Chtěli mi osobně říct, že se část obce, kde stojí sirotčinec, oddělila od Mahanga a je nyní samostatnou vesnicí Malawatu. Chtěli, abych tuto zprávu vyřídila v České republice. Zároveň děkovali za vše, co tady sdružení Bez mámy dělá.

V úterý měl proběhnout plánovaný zápas ve fotbale mezi Mahangem a Simike. Hodinu před plánovaným začátkem mi ze školy volali, že nemají míč J. Nepodařilo se ho sehnat ani v okolí. Všichni žáci se na utkání velmi těšili, tak jsme se domluvili, že ho uskutečníme v pondělí.  Alespoň se děti můžou těšit déle.

Trochu mě tu zlobí pavouci, protože ty opravdu nemám ráda. Nejdříve jsem je zabíjela, ale už se s nima pomalu sžívám. Když totiž zabiju jednoho, další dva vylezou. A jednou jsem taky pěkně vystrašila sestru, která slyšela z mého pokoje rány a nevěděla, co se děje J.

Zítra se chystáme znovu do partnerských škol –konkrétně do Galuly. Protože nemáme k dispozici auto, čeká nás asi dobrodružná cesta. Už jsem na ni zvědavá J.

 

Víkend

Víkend zahájili sestry i sirotci už brzy ráno prací na poli. Jak mi sestra Epifania vysvětlila, mě to čeká až v pondělí. To budu v Mahangu 4.den a to i návštěva dostane do ruky motyku. Mezi prací se už kluci těšili, co budeme dělat.  Nejmladší ze sirotků jsou pěkná čísla. Stále ještě mají problém s nočním počůráváním, tak jsme jim přivezla igelitové potahy na matrace – nejsou moc pevné, ale mají jich pár do zásoby. Tak jsem kluky trochu prozkoušela ze čtení, počtů a základů angličtiny. Oni mě pro změnu  zkoušeli ze svahilštiny J. A pak vždy mezi prací seděli a pečlivě vymalovávali omalovánky. Moc je to bavilo.

Taky jsem byla juknout na stromy, které jsme tady sadili v minulém roce kolem nové budovy sirotčince. Hlavně Karel měl s nima hodně práce. Je vidět, že se do jam na stromy nasypala dobrá hlína, protože na jejich místě zůstaly ostrůvky trávy, ale nestačilo to. Stromky nevydržely.  Zem je tady velmi tvrdá. To je vidět i na chystaném přívodu vody – místo aby vedl rovně, pěkně se klikatí, jak se vyhýbá nejtvrdším úsekům.

V neděli jsem jela se sestrou Epifanií do města Rujewa navštívit do vězení naše známé z Mahanga. Nedávno se v Mahangu stala vzažda. Byl zabit bratr Miadiho. A než se vyšetří, kdo to byl, jsou zavřeni i naši známí, jako podezřelí – tedy Miady, Elisa a ještě další. Miady pozdravuje do Čech všechny, kteří ho znají, a prosí o modlitby. Je to velmi těžká situace zvláště pro jejich rodiny. Jelikož tam ve vězení asi bělocha často nevidí, pohostila nás policie sodou a ještě nás dovezli na motorkách zpět k autobusu.

Chris už nakoupil všechny věci pro školku, takže jsme je už předali sestře Lucy.

Škola v Mahangu a Simike

V obou školách se vyměnili ředitelé. V Mahangu jsme se ještě potkali se starým ředitelem, ale už nám představil nového. Obě školy, stejně jako v Galule, mají rozestavené třídy školky, ale nemají peníze na jejich dokončení. V obou jsou taky potřeba nové lavice i opravy tříd.

V Mahangu jsme se dohodli, stejně jako v loňském roce, že se peníze z jejich partnerské školy z Uherského Brodu - Újezdce použijí na nákup uřebnic, které jim velmi chybí. I pro školu v Simike budeme nakupovat užebnice, jak si odhlasovali žáci z jejich partnerské školy v Uherském Brodu. Už jsme je dnes ve městě objednali.

Protože se v minulém roce pořizovali do Simike branky na fotbal a sloupky na dívčí košíkovou, je potřeba je vyzkoušet. Takže příští týden proběhnou - doufejme, že přátelské – utkání mezi školou ze Simike a školou z Mahanga.

Všude se ptají na Ondru, takže jestli čte tento blog, tak ho všichni pozdravují a vzkazují, že by ho rádi viděli.

Mahango

Konečně Mahango. Na dnešní den jsme si naplánovali  cestu do škol v Simike a Mahangu. Dnes jsou však prázdniny. Takže jsme tuto návštěvu ve školách odložili na pondělí.

V Mahangu nás srdečně přivítali sestry i kluci ze sirotčince. Ti se okamžitě chlubili pozdravy a přivítáním v  angličtině.

V Mahangu jsme nafotili, jak pokračují práce na stavbě sirotčince – nyní na jídelně,  kuchyni a počátek stavby druhé budovy sirotčince. Chris teď stále řeší připojení vody.

Pak jsme si prohlédli, jak odolává větru a dešti budova školky, jejíž partnerskou školou je mateřská škola v Ratíškovicích. Ve školce je potřeba udělat řadu oprav,aby se budova udržela v dobrém stavu, ale na to naše peníze nyní stačit nebudou. Po poradě  se sestrou Lucy, která má školku na starosti, jsme jako nejdůležitější investice vybrali:  plat pro učitelku (nedostala zaplaceno už za dva měsíce), sešity a tužky potřebné pro výuku, nakoupení obilné směsy na vaření výživné kaše, kterou děti dostávají během dopoledne a nakoupení prostředků proti termitům, kteří se zase ve školce roztahují, aby nám „nesežrali“  to, co tam máme.

Ale teď už se těším na víkend, až si něco s klukama zahrajeme. Taky trochu juknu na ten jejich nepořádek v jejich místnosti. Tvářili se provinile, když jsem tak nakoukla – a bylo proč J.

Tak pěkný víkend.

 

Ilenge, Kisa, Igogwe

Ve čtvrtek na nás čekala další dlouhá cesta. Naší první zastávkou byla škola Ilenge.  Pro tuto školu jsme našli partnerskou školu při Chrisově návštěvě v České republice. Škola je menší než  v Galule. Má 331 žáků a dostatek učitelů. Škola velmi dobře spolupracuje s vesnicí. To, co je zde, slouží nejen škole, ale celé vesnici. Stejně tak, když je něco potřeba udělat, podílí se na tom společně (stavba toalet byla spolufinancována rodiči). Nikdy na potřebnou věc nedostanou celou částku. 

Mají zde rozestavenou třídu, kterou potřebují, ale už nemají peníze na její dokončení. Samozřejmě je potřeba opravovat třídy, nemají tady zavedenou vodu, potřebují více toalet....je tu taky řada sirotků, kteří nemají na uniformu, sešity.

Při příležitosti  naší návštěvy se sešla nejen celá škola, ale i zástupci vesnice a rodičů. Velmi mile nás přivítali. Každý z nich nás chtěl obdarovat. Bylo pro mě velmi těžké přijat všechny dary a pozornosti, kterýma nás zahrnuli, protože jsme pro ně ještě nic neudělali. Ale odmítnout se nedalo. Máme teď v autě spoustu avokáda, ananasů, kukuřice i velký trs banánů. Zítra to vše vezneme do sirotčince do Mahanga, kde to určitě uvítají, protože až na kukuřici v Mahangu tyto věci nenajdete. Chris dostal kohouta, kterému pak celý den vyhrožoval, že bude jeho večeří, což k mému překvapení myslel vážně – už je po smrti (tedy kohout).

Skupinka rodičů si pro nás připravila i vystoupení s bubny a tancem a pak nás ještě pohostili mimo jiné výborným 100% juicem z avokáda a ananasu J. Když jsem si včera kupovala avokádo, bylo mi řečeno, že je velmi tučné. Proto jsou údajně některé ženy v oblasti města Tukuy (kde máme blízko partnerskou školu Kisa)  tlusté. Jí totiž hodně avokáda a banány, které tu rostou.Z avokáda tady dělají olej. Továrna na jeho výrobu je blízko školy v Ilenge.

Další cesta vedla do partnerské školy Kisa. Tato škola je opravdu ve špatném stavu. Partenská škola z Ratíškovic zde opravila již 2 třídy. Letos chtěli dokončit opravu těchto dvou tříd a nakoupit vše potřebné pro ně (lavice, učebnice). Na místě jsme se od ředitele dozvěděli, že se tato škola bude stěhovat. Sousedí s anglickou církevní školou, která se rozšiřuje. Takže tato škola odkoupí budovy naší partnerské školy a za tyto peníze se postaví naše škola na jiném místě. Ještě není přesně určeno kdy se tak stane, ale ředitel školy neviděl jako perspektivní opravovat budovu, o kterou přijdou. Shodli jsme se tedy na tom, že upustíme od dokončení oprav  a nakoupíme to, co jim při výuce velmi chybí – učebnice a necháme vyrobit lavice. Jsou to zároveň věci, které si mohou odnést do nové budovy školy.

Cestou zpět jsme se zatstavili v Igogwe, kde jsme asistentovi ředitele nemocnice a sirotčince pro malé děti předali léky určené do nemocnice a oblečení a sunar apod. pro děti vsirotčinci - vše od Katky z Prahy.

V Mbey jsme pak ještě v organizaci pomáhající starým lidem předali vitamíny a léky proti bolesti, které Katka taky poslala. Moc děkují.

Dnes začala z chladiče v Chrisově autě téct voda. Chris tam něco nasypal (nebudu se pokoušet vysvětlit co, stejně bych napsala nějakou blbost), ale přihlížející mu říkali, že stejný účinek má to, když tam nasype čaj J. Takže než se zítra vydáme dále na cestu, bude se muset Chris autu trochu věnovat.

Kromě toho, že jsem dnes potkala spoustu milých lidí, mě potěšilo, že ač se mi rozbila bota v nejméně vhodnou chvíli, na ulici mi ji za pár korun opravili (konkrétně za 4,50)J. A taky že u nás je zima a tady krásně teplo. Už mám několik nabídek na práci (učení), tak si ještě rozmyslím, jestli tu nezůstanu. Jen se musím naučit svahilsky J. 

Galula

Galula Nursery School Building

Ve středu jsme se s Chrisem  vydali v jeho super autě  (trochu starém, ale výkonném) do Galuly. Na oblíbenosti cesty do Galuly se s Chrisem neshoneme. On jako řidič ji nemá rád, protože je opravdu v hrozném stavu (taková hodně špatná polní cesta), já ji naopak miluju, protože příroda kolem je nádherná. Samotná Galula je na kopci na krásném místě, ale život zde musí být velmi těžký. Je tady velké horko a tedy i sucho, není tu elektrika, vodu nosí daleko z řeky, která je velmi špinavá.

Galula je naší nejvydálenější partnerskou školou. S touto školou  máme velmi dobré zkušenosti. Velmi dobře spolupracují. Nyní potřebují zařídit třídu školky, která je sice povinná, ale nikdo jim na její postavení nedal peníze. Minulý rok, když jsme zde byli, děti se učili venku. Zatím se jim podařilo dokončit hrubou stavbu a zastřešit ji. Požádali nás o pomoc s dokončením. Žáci z jejich partnerské školy v České republice v Dubňanech souhlasili. Na vše ale nebudou stačit peníze, tak jsme se domluvili, že se udělá to nejnutnější – podlaha, omítky, okna (bez křídel) a dveře.

Protože školní rok teprve začal, není ještě počet žáků ustálený. Už nyní je jich ale 538 na sedm tříd a mají pouze 6 učitelů. Snad příští měsíc přijde ještě jeden.

V Galule jsme taky předali dopisy sirotkům od jejich sponzorů a oni zase předali svoje dopisy. K tomu ještě jako dárek oříšky, takže ani cestou domů nebudu mít prázdný batoh J.

Na této cestě jsem se ujistila o Chrisově důležitosti  - se svým autem překoná nepřekonatelné, je moje banka „Chrisbank“(opatruje peníze na tento projekt a já jen vybírám, kolik potřebuju) a je můj google překladač (překládá ze a do svahilštiny). Proto přikládám i jeho fotku s autem J.