V pátek jsme podnikli dlouho plánovaný výlet ke kráterovému jezeru
Ngozi. Hned na začátku po nás chtěli spoustu peněz za vstup, ale protože budku
pro úředníka, ketrý bude peníze vybírat, teprve staví, odmítli jsme to
zaplatit. Cesta vedla opravdovou buší, ale protože už začalo období dešťů, hned
na začátku nás obklopilo hejno mušek tse-tse a provázelo nás celou dobu. A tak
jsme celou cestu byli „zababušení“ v mikinách s kapucí na hlavě.
Potily se mi i oční víčka J. Ale stálo
to za to. Jezero je nádherné a široko daleko žádní lidé.
Na stavbu sirotčince v Mahangu dovezli cihly pro druhou budovu a pokračují
ve stavbě. Tak přikládám fotku.
V pondělí jsme měli předávat v partnerských školách objednané
učebnice. Naše objednávka však stále není vyřízená. Bohužel na ně nemohu čekat.
Chris bude muset učebnice vyzvedout a předat je ve školách v Mahangu a v Simike
sám. Zatím jsme alespoň během fotbalového zápasu předali řediteli ze školy v Simike
papíry a křídy.
Konečně taky proběhlo plánované utkání v netbolu a fotbale mezi školou
ze Simike a Mahanga. Cestou na fotbal jsem si vyzkoušela řízení Chrisova auta.
Nějak mi chyběla řadící páka na pravé straně (auta jsou jako v Anglii a
také se jezdí po levé straně), tak jsem občas řadila obouručně. Myslím, že jsem
byla vyjukaná víc než Chris, ale způsobila jsem radost spoustě dětí J. Deště před fotbalem jsem se opravdu bát
nemusela. V Mahangu panují už týden velká vedra a je těžké sehnat vodu
alespoň na vaření. Očekávaní utkání začalo samozřejmě se zpožděním. Asi hodinu
po plánovaném začátku začali stavět kůly s „koši“ na netbol (něco jako
košíkovou) a ohraničovat hřiště J. Netbol tak začal asi dvě hodiny po plánovaném
začátku. V tomto utkání bylo Mahango jednoznačně lepší a zaslouženě
vyhrálo 3-0. Při utkání ve fotbale se
pěkně vířil prach. A to ne jenom od hráčů, ale i od fanynek, které bouřlivě
povzbuzovaly a sledovat je bylo zajímavější než sledovat samotnou hru. Ve
fotbale naopak bylo lepší Simike, ale hra skončila nerozhodně. Vítězná
škola měla slíbený míč, se kterým se
hrálo. A tak se učitelé rozhodli, že rozhodnou penalty. Ty skončily 2-1 ve
prospěch Mahanga. Nový ředitel ze Simike, který zápas pískal, byl viditelně
smutný, ale jejich škole jsme kupovali míč v minulém roce, tak je to
nakonec spravedlivé. Všem hráčům jsme koupili sodu a darovali propisky, takže
nakonec byli všichni spokojení J.
Pak už mě čekalo rychlé rozloužení s učiteli, s babu a spoustu
jinách lidiček. Naštěstí se sestrou Epifanií, Honestou a Lucy i s kluky ze
sirotčince jsem se rozloučila už v neděli. Sestry i kluci všechny
dobrovolníky z Čech pozdravují. Nechci na nikoho zapomenout, tak je nebudu
jmenovat. Ale už se těší na léto, až přijedou. Na fotce je od nich vymodelovaný
běloch, jak přijíždí na motorce do Mahanga. Protože fotbal měl zpoždění, cestou
do Mbey nás zastihla už tma, a to jsem si ještě měla kupovat jízdenku na
autobus do Daru. A aby toho nebylo dnes málo, ruplo nám cestou na autě kolo. A
to pořádně. Takovou díru jsem ještě neviděla. Chris se dal do výměny kola.
Musím říct, že vyměňovat kolo potmě na okraji hlavní cesty nevypadalo moc
bezpečně, protože většina aut, kol i motorek jezdí bez světel. Když jsme
konečně pokračovali v cestě, vypadalo to, jakoby nám dnes všichni skákali
pod kola a jen tak tak jsme se vyhnuli nehodě, když do nás z vedlejší
cesty málem vrazilo auto. Zdálo se mi, že řídit během denního provozu tady musí
být těžké, ale potmě bych to nikdy nezkoušela. Jízdenku na autobus mi prý
prodají zítra ráno, tak snad z Mbey odjedu. A pak po malé zastávce
v Daru domů. Moc se mi z toho tepla nechce. Chris se stále diví, proč
se můj blog jmenuje „zima“, když je tu takové vedro. Tak si musím trochu tepla
nabalit J.
Žádné komentáře:
Okomentovat