V Mahangu teď mají pořádně napilno s prací na poli. Často
pracují až do tmy. Sklizeň rýže z velké části závisí na tom, kolik toho stihnou
v lednu a začátkem února na poli udělat. A taky se musí starat o kukuřici,
zeleninu…To je úsilí, které do toho musí vložit oni. A pak se urodí podle toho,
jak říkají :“Jak dá Bůh”. Mně nakonec na pole nepustili. Na pole každý den
chodí sestry i sirotci. Zvláště Amri, kterému ještě nezačala škola, je velkým
pomocníkem. Kluci pomáhají při každé činnosti. Zároveň se ji tak naučí. Jeden
den vyráběli se sestrou Epifanií mýdlo. Měli velkou radost, že si můžou
mýdlovou hmotu odlét i do forem, které jim v létě dovezla Míša.
Sestra kluky chválila, že při zkouškách za 4.ročník velmi
dobře dopadli – Abu byl 2. a Ayubu 7. ve třídě. Pokulhávají však v matematice,
tak se ji snažíme trochu procvičovat. Nejlepší na tom je, že je to baví. Jsou
rádi, že má někdo čas se jim věnovat. I James a Jacobo, jakmile mají trochu
času, hned se hlásí o příklady nebo nějakou hru. I ke hrám jim stačí velmi málo – švihadlo,
pexeso, bublifuk...Musím se přiznat, že po dni, který kluci stráví ve škole, na
poli a udělají spoustu jiné práce, nemám
sílu je honit k úklidu jejich věcí. Raději si s nima něco zahraju nebo
procvičím násobilku.
Dopoledne jsem trávila ve školce. V minulých letech se mě
některé dítě občas leklo, protože vidělo
poprvé bělocha a nevědělo, jestli to není nějaký bubák J. Ačkoliv známé děti z
minulého roku ze školky už odešli do školy, tentokrát se mě nikdo nepolekal. Je
vidět, že si tady už na bělochy zvykají. Velmi je však zajímaly moje bílé ruce
a rovné dlouhé vlasy J.
Děti v Tanzánii se ve školce učí základy čtení, psaní a počtů. Učí se drilem. A
že je to metoda účinná, mohou jistě dosvědčit naše babičky. Stačí jedno dopoledne ve školce a číslovky,
které jsem se nemohla naučit, mi nedělají problém. Ve školce jsem předala
hračky a pomůcky, které shromáždili a vyrobili moji spolupracovníci. Moc jim za
ně děkuji. Sestra Epifanie nyní učí ve škole v Mahangu v první třídě. Říkala
mi, že je velkým problémem, že některé děti do školky chodí a jiné ne, ačkoliv
je povinná. Učení v první třídě je pak oříškem. Tak jsem část pomůcek věnovala
pro její třídu. Ve školce jsem učila děti skákat gumu. Je úžasné, jak nějaká
maličkost způsobí dětem tady spoustu radosti – např. bublifuk, nafukovací
balónek (a to i to,co z něj zůstane po prasknutí).
Na stavbě sirotčince se pořád něco děje. Za kuchyní a první
budovou sirotčince jsou postaveny podstavce pro tank s vodou. Finišuje se s
budovou kuchyně a jídelny, do oken se dalo husté pletivo proti komárům a jinému
zvířectvu, chystá se připojení
vody. Tato přípojka se však nyní
může udělat pouze po cestu. Dál je ho potřeba vést přes rýžová pole, což nyní
není možné. Musí se počkat do sklizně.
Byla jsem pozvána na
oběd konaný na rozloučenou s ředitelem školy v Mahangu a jejím učitelem
Kalingou. Ten nám v minulých letech velmi pomáhal při organizaci sportovních
her nebo vědomostních testů v jejich škole. Tato rozlučka byla obrázkem pojetí
afrického času. Oběd měl začít v 11 hod. Do školy jsem přišla v 11:45 a ve 12
hod jsme se sestrou Epifanií začali v klidu onen oběd vařit. Děti nacvičovali
písně a rozlučka tak mohla v klidu začít ve 14hod J.
Taky jsem byla pozvána na setkání se starými lidmi z
vesnice. Chtěli mi osobně říct, že se část obce, kde stojí sirotčinec, oddělila
od Mahanga a je nyní samostatnou vesnicí Malawatu. Chtěli, abych tuto zprávu
vyřídila v České republice. Zároveň děkovali za vše, co tady sdružení Bez mámy
dělá.
V úterý měl proběhnout plánovaný zápas ve fotbale mezi
Mahangem a Simike. Hodinu před plánovaným začátkem mi ze školy volali, že
nemají míč J.
Nepodařilo se ho sehnat ani v okolí. Všichni žáci se na utkání velmi těšili,
tak jsme se domluvili, že ho uskutečníme v pondělí. Alespoň se děti můžou těšit déle.
Trochu mě tu zlobí pavouci, protože ty opravdu nemám ráda.
Nejdříve jsem je zabíjela, ale už se s nima pomalu sžívám. Když totiž zabiju
jednoho, další dva vylezou. A jednou jsem taky pěkně vystrašila sestru, která
slyšela z mého pokoje rány a nevěděla, co se děje J.
Zítra se chystáme znovu do partnerských škol –konkrétně do
Galuly. Protože nemáme k dispozici auto, čeká nás asi dobrodružná cesta. Už
jsem na ni zvědavá J.
Žádné komentáře:
Okomentovat