Závěr

V tomto školním roce se do projektu Škola škole zapojily 4 základní a 1 mateřská škola.

ZŠ Uherský Brod, darovali 12 029 Kč, partnerská škola Simike. Za tyto peníze jsme nakoupili do partnerské školy učebnice a za malou částku spotřební materiál, který jim chyběl - křídy, papíry.

ZŠ Uherský Brod - Újezdec, darovali  4 400Kč, partnerská škola Mahango. Stejně jako v Mahangu jsme za tyto peníze nakoupili uřebnice.

ZŠ Dubňany, darovali 15 000Kč, partnerská škola Galula. Díky těmto penězům byly udělány nejnutnější práce na dokončení třídy mateřské školy v Galule – vnější a vnitřní omítky, výroba a zasazení oken, podlaha.

ZŠ Ratíškovice, darovali 15 693 Kč, partnerská škola Kisa. Za tyto peníze jsme nechali vyrobit 32 lavic z kvalitního dřeva. Každá lavice je pro 3 žáky.

MŠ Ratíškovice, darovali 4 400Kč, partnerská mateřská škola Mahango. Peníze jsme použili na plat učitelky, nakoupení obilné směsy a cukru na vaření kaše pro děti ve školce a nakolupení potžebného materiálu pro výuku – sešity, tužky, papíry.

Chtěla bych moc poděkovat partnerským školám v České republice – žákům i učitelům, kteří se o tento projekt ve školách během roku starajía organizují různé akce na získání peněz. Jen díky nim jsme mohli i v tomto roce udělat ve školách v Tanzánii spoustu práce. Děkujeme. Asante sana.

Moc děkuji Chrisovi za pomoc a spolupráci a všem ze sdružení Bez mámy za podporu.

Mahango proti Simike

V pátek jsme podnikli dlouho plánovaný výlet ke kráterovému jezeru Ngozi. Hned na začátku po nás chtěli spoustu peněz za vstup, ale protože budku pro úředníka, ketrý bude peníze vybírat, teprve staví, odmítli jsme to zaplatit. Cesta vedla opravdovou buší, ale protože už začalo období dešťů, hned na začátku nás obklopilo hejno mušek tse-tse a provázelo nás celou dobu. A tak jsme celou cestu byli „zababušení“ v mikinách s kapucí na hlavě. Potily se mi i oční víčka J.  Ale stálo to za to. Jezero je nádherné a široko daleko žádní lidé.

Na stavbu sirotčince v Mahangu dovezli cihly pro druhou budovu a pokračují ve stavbě. Tak přikládám fotku.

V pondělí jsme měli předávat v partnerských školách objednané učebnice. Naše objednávka však stále není vyřízená. Bohužel na ně nemohu čekat. Chris bude muset učebnice vyzvedout a předat  je ve školách v Mahangu a v Simike sám. Zatím jsme alespoň během fotbalového zápasu předali řediteli ze školy v Simike papíry a křídy.

Konečně taky proběhlo plánované utkání v netbolu a fotbale mezi školou ze Simike a Mahanga. Cestou na fotbal jsem si vyzkoušela řízení Chrisova auta. Nějak mi chyběla řadící páka na pravé straně (auta jsou jako v Anglii a také se jezdí po levé straně), tak jsem občas řadila obouručně. Myslím, že jsem byla vyjukaná víc než Chris, ale způsobila jsem radost spoustě dětí J. Deště před fotbalem jsem se opravdu bát nemusela. V Mahangu panují už týden velká vedra a je těžké sehnat vodu alespoň na vaření. Očekávaní utkání začalo samozřejmě se zpožděním. Asi hodinu po plánovaném začátku začali stavět kůly s „koši“ na netbol (něco jako košíkovou) a ohraničovat hřiště J. Netbol tak začal asi dvě hodiny po plánovaném začátku. V tomto utkání bylo Mahango jednoznačně lepší a zaslouženě vyhrálo 3-0.  Při utkání ve fotbale se pěkně vířil prach. A to ne jenom od hráčů, ale i od fanynek, které bouřlivě povzbuzovaly a sledovat je bylo zajímavější než sledovat samotnou hru. Ve fotbale naopak bylo lepší Simike, ale hra skončila nerozhodně. Vítězná škola  měla slíbený míč, se kterým se hrálo. A tak se učitelé rozhodli, že rozhodnou penalty. Ty skončily 2-1 ve prospěch Mahanga. Nový ředitel ze Simike, který zápas pískal, byl viditelně smutný, ale jejich škole jsme kupovali míč v minulém roce, tak je to nakonec spravedlivé. Všem hráčům jsme koupili sodu a darovali propisky, takže nakonec byli všichni spokojení J.

Pak už mě čekalo rychlé rozloužení s učiteli, s babu a spoustu jinách lidiček. Naštěstí se sestrou Epifanií, Honestou a Lucy i s kluky ze sirotčince jsem se rozloučila už v neděli. Sestry i kluci všechny dobrovolníky z Čech pozdravují. Nechci na nikoho zapomenout, tak je nebudu jmenovat. Ale už se těší na léto, až přijedou. Na fotce je od nich vymodelovaný běloch, jak přijíždí na motorce do Mahanga. Protože fotbal měl zpoždění, cestou do Mbey nás zastihla už tma, a to jsem si ještě měla kupovat jízdenku na autobus do Daru. A aby toho nebylo dnes málo, ruplo nám cestou na autě kolo. A to pořádně. Takovou díru jsem ještě neviděla. Chris se dal do výměny kola. Musím říct, že vyměňovat kolo potmě na okraji hlavní cesty nevypadalo moc bezpečně, protože většina aut, kol i motorek jezdí bez světel. Když jsme konečně pokračovali v cestě, vypadalo to, jakoby nám dnes všichni skákali pod kola a jen tak tak jsme se vyhnuli nehodě, když do nás z vedlejší cesty málem vrazilo auto. Zdálo se mi, že řídit během denního provozu tady musí být těžké, ale potmě bych to nikdy nezkoušela. Jízdenku na autobus mi prý prodají zítra ráno, tak snad z Mbey odjedu. A pak po malé zastávce v Daru domů. Moc se mi z toho tepla nechce. Chris se stále diví, proč se můj blog jmenuje „zima“, když je tu takové vedro. Tak si musím trochu tepla nabalit J.

Kisa podruhé

Dneska nás čekala návštěva partnerské školy v Kise. Cesta se nedala s tou včerejší srovnat. Až na místo jsme se „pohodlně“  dostali autobusem.Taky proto, že jsme nejeli až do Kisy, ale do města Tukuyu, kde si škola nechala vyrobit lavice. Na jejich výrobě jsme se domluvili s jejich partnerskou školou z Ratíškovic, když jsme se dozvěděli, že se škola v Kise bude v blízké budoucnosti stěhovat. Za peníze ze školy z Ratíškovic jsme nechali vyrobit  celkem 32 lavic z dobrého dřeva, takže by měly vydržet déle. Každá lavice je pro 3 žáky, ale většinou jich tam sedí více. Lavice jsme si s polu s ředitelem školy prohlédli u stoláře. Většina je již hotová, ale ještě zbývají některé dodělat. Zaplatili jsme taky za jejich převoz do Kisy. S ředitelem školy se ještě před mým odjezdem setkáme a dořešíme nějaké drobnosti. Kdy se škola bude stěhovat není ještě jisté. Podle toho se také uvidí jejich aktuální potřeby, ale za lavice byli velmi vděční. Stejně tak by potřebovali uřebnice. I oni posílají do partnerské školy mnoho pozdravů a díků.

Na cestě zpět, jsme se zastavili u Chrisových známých  - v dílně, kde místní ženy vyrábí různé ošatky, koše i nábytek z bambusu. Jsou to moc pěkné a zároveň praktické věci, tak odsud přikládám fotografii.

Můj čas tady se rychle krátí a věci se začínají kupit. Vyřízení naší objednávky uřebnic se opozdilo, takže je budeme ve škole v Mahangu a v Simike předávat až v pondělí. Ve stejný den by mělo proběhnout i fotbalové utkání mezi Mahangem a Simike. Míč jsme dneska koupili, takže by nás už nic nemělo zaskočit. Snad jen déšť. V posledním týdnu tam dost pršelo. Déšť  během chvilky změnil hřiště v jednu velkou plochu bláta. Za déšť byli ale místní velmi vděční. Tak uvidíme.

Galula podruhé

Jak jsem včera psala, vydali jsme se dnes podruhé do Galuly, podívat se do partnerské školy, jak pokročily práce na třídě mateřské školky. Cesta, jak se dalo očekávat, byla dobrodružná, protože jsme tentokrát nejeli autem, ale dostupnými místními dopravními protředky. Problém je, že denně jede jeden autobus z Galuly do Mbey a zpět, ale v opačném pořadí, než jsme potřebovali. Takže bylo potřeba najít auto , které jede směrem, kterým chceme. Nakonec jsme domluvili motorku. Při dvouhodinové jízdě ve třech na jedné motorce po strašné cestě Chris s láskou vzpomínal na své auto J. Jednu část vzal motorkář nějakou zajímavou zkratkou – občas jsme projížděli bahnem a hrozilo nám, že v něm i s motorkou skončíme a taky to byla úzká cestička lemovaná trnitými keři. Ale brali jsme to jako dobrodružství. Poslední úsek jsme museli dojít pěšky. Bývá zde policie a jízda ve třech na jedné motorce se jim nepozdává. Při našem pochodu jsme za chvíli na policisty narazili – jeli ve třech na jedné motorce J. Do školy jsme dorazili pěkně zahřátí (Galula je místo, kde je opravdu velké horko) a hladoví.

Co se týká práce na třídě mateřské školky, byli jsme velmi spokojení. Udělali spoustu práce – vnější i vnitří omítky, vyrobili a zasadili okna a dveře. Nakonec zbyde i materiál na dokončení podlahy, z toho máme velkou radost. Byli by moc vděční, pokud by jim partnerská škola z Dubňan pomohla v příštím roce tuto třídu dokončit. Hlavní je, že už ji můžou nyní používat. Žáci nám zazpívali několik písní a předvedli pár akrobatických kousků. Také nám předali spoustu pozdravů a díků pro jejich partnerskou školu. Rádi vyřídíme.

Zpět jsme museli opět trochu popojít. Sehnat odvoz na zpáteční cestu byl problém. Všechny auta se totiž vracely z Mbey do Galuly, tedy opačným směrem. Po několika hodinách nás vzalo nákladní auto. Bylo naštěstí docela prázdné. Proti nám jezdili auta vrchovatě naložená a na tom všem nákladu ještě seděli lidé. Na korbě náklaďáku jsem samozřejmě způsobila pozdvižení. Ale protože přepravovali i dřevěnou kostru křesla, okamžitě mi na něm uvolnili místo, takže jsem cestovala v rámci možností  velmi pohodlně. Vzhledem k tomu, že při jízdě po této cestě se vždy zvedají do výšky oblaka prachu, je asi lehce představitelné, jak jsme po cestě na motorce a otevřeném náklaďáku veřer vypadali J.

Mahango a kolem dokola 

V Mahangu teď mají pořádně napilno s prací na poli. Často pracují až do tmy. Sklizeň rýže z velké části závisí na tom, kolik toho stihnou v lednu a začátkem února na poli udělat. A taky se musí starat o kukuřici, zeleninu…To je úsilí, které do toho musí vložit oni. A pak se urodí podle toho, jak říkají :“Jak dá Bůh”. Mně nakonec na pole nepustili. Na pole každý den chodí sestry i sirotci. Zvláště Amri, kterému ještě nezačala škola, je velkým pomocníkem. Kluci pomáhají při každé činnosti. Zároveň se ji tak naučí. Jeden den vyráběli se sestrou Epifanií mýdlo. Měli velkou radost, že si můžou mýdlovou hmotu odlét i do forem, které jim v létě dovezla Míša.

Sestra kluky chválila, že při zkouškách za 4.ročník velmi dobře dopadli – Abu byl 2. a Ayubu 7. ve třídě. Pokulhávají však v matematice, tak se ji snažíme trochu procvičovat. Nejlepší na tom je, že je to baví. Jsou rádi, že má někdo čas se jim věnovat. I James a Jacobo, jakmile mají trochu času, hned se hlásí o příklady nebo nějakou hru.  I ke hrám jim stačí velmi málo – švihadlo, pexeso, bublifuk...Musím se přiznat, že po dni, který kluci stráví ve škole, na poli a udělají spoustu jiné práce,  nemám sílu je honit k úklidu jejich věcí. Raději si s nima něco zahraju nebo procvičím násobilku.

Dopoledne jsem trávila ve školce. V minulých letech se mě některé dítě občas  leklo, protože vidělo poprvé bělocha a nevědělo, jestli to není nějaký bubák J. Ačkoliv známé děti z minulého roku ze školky už odešli do školy, tentokrát se mě nikdo nepolekal. Je vidět, že si tady už na bělochy zvykají. Velmi je však zajímaly moje bílé ruce a rovné dlouhé vlasy J. Děti v Tanzánii se ve školce učí základy čtení, psaní a počtů. Učí se drilem. A že je to metoda účinná, mohou jistě dosvědčit naše babičky.  Stačí jedno dopoledne ve školce a číslovky, které jsem se nemohla naučit, mi nedělají problém. Ve školce jsem předala hračky a pomůcky, které shromáždili a vyrobili moji spolupracovníci. Moc jim za ně děkuji. Sestra Epifanie nyní učí ve škole v Mahangu v první třídě. Říkala mi, že je velkým problémem, že některé děti do školky chodí a jiné ne, ačkoliv je povinná. Učení v první třídě je pak oříškem. Tak jsem část pomůcek věnovala pro její třídu. Ve školce jsem učila děti skákat gumu. Je úžasné, jak nějaká maličkost způsobí dětem tady spoustu radosti – např. bublifuk, nafukovací balónek (a to i to,co z něj zůstane po prasknutí).

 Na stavbě sirotčince se pořád něco děje. Za kuchyní a první budovou sirotčince jsou postaveny podstavce pro tank s vodou. Finišuje se s budovou kuchyně a jídelny, do oken se dalo husté pletivo proti komárům a jinému zvířectvu, chystá se připojení  vody.  Tato přípojka se však nyní může udělat pouze po cestu. Dál je ho potřeba vést přes rýžová pole, což nyní není možné. Musí se počkat  do sklizně.

Byla jsem  pozvána na oběd konaný na rozloučenou s ředitelem školy v Mahangu a jejím učitelem Kalingou. Ten nám v minulých letech velmi pomáhal při organizaci sportovních her nebo vědomostních testů v jejich škole. Tato rozlučka byla obrázkem pojetí afrického času. Oběd měl začít v 11 hod. Do školy jsem přišla v 11:45 a ve 12 hod jsme se sestrou Epifanií začali v klidu onen oběd vařit. Děti nacvičovali písně a rozlučka tak mohla v klidu začít ve 14hod J.

 Taky jsem byla pozvána na setkání se starými lidmi z vesnice. Chtěli mi osobně říct, že se část obce, kde stojí sirotčinec, oddělila od Mahanga a je nyní samostatnou vesnicí Malawatu. Chtěli, abych tuto zprávu vyřídila v České republice. Zároveň děkovali za vše, co tady sdružení Bez mámy dělá.

V úterý měl proběhnout plánovaný zápas ve fotbale mezi Mahangem a Simike. Hodinu před plánovaným začátkem mi ze školy volali, že nemají míč J. Nepodařilo se ho sehnat ani v okolí. Všichni žáci se na utkání velmi těšili, tak jsme se domluvili, že ho uskutečníme v pondělí.  Alespoň se děti můžou těšit déle.

Trochu mě tu zlobí pavouci, protože ty opravdu nemám ráda. Nejdříve jsem je zabíjela, ale už se s nima pomalu sžívám. Když totiž zabiju jednoho, další dva vylezou. A jednou jsem taky pěkně vystrašila sestru, která slyšela z mého pokoje rány a nevěděla, co se děje J.

Zítra se chystáme znovu do partnerských škol –konkrétně do Galuly. Protože nemáme k dispozici auto, čeká nás asi dobrodružná cesta. Už jsem na ni zvědavá J.