Příjezd

 Hola,hola, Afrika volá. Ondra Horecký pro velkou vytíženost předal štafetový kolík projektu škola škole mně, a tak jsem se tentokrát do Tanzánie vydala sama. Není to však tak docela pravda – sdružení  Bez mámy má v Tanzánii již řadu příznivců a přátel a přímo v Mbey spolupracovníka Chrise, takže tady rozhodně sama nejsem.

Hlavní pravidlo, když na vás na letišti nikdo nečeká, přestože vám měl donést lístek na následující autobus, je: nepanikařit!  Přesně to se mi stalo. Tak jsem si zatím koupila a zaregistrovala SIMku a zpoza rohu se za chvilku vynořil Dan i s mým lístkem. Jak si dávali celníci na čas s vyřízením visa, tak zatím na chvilku zavřel oči.

S polu s Danem jsme se stali na autobusovém nádraží, kam mě doprovodil, nečekaně součástí dramatické situace. Najednou Dan zavelel povel na útěk. Přímo před náma se zřítila zbylá konstrukce staré budovy nádraží - a to na místo, kterým jsme právě projeli a kudy jsme se chystali projít. Od tragedie nás tedy dělilo několik metrů či sekund. Je vidět, že se za tuto mou cestu řada lidí modlila. Nastala panika. Lidé utíkali, protože se báli, že se zřítí poslední zeď , která zůstala stát, a my jsme utíkali za nosičem, aby nezmizel  i s mým zavazadlem plným léků. Pak jsme utíkali za mým autobusem, protože všechny ausobusy se v panice rozjely. Podle posledních zpráv to skončilo zdemolováním několika aut a zraněním několika osob, ale hlavně nikdo nezemřel, což je opravdu zázrak. Zbytek cesty byl poklidný. Autobus trochu budil nedůvěru – to když si občas přistavil a nechal proklepat kola – ale z těch dálkových, se kterýma jsem tady jela, byl nejrychlejší. To vypovídá o způsobu jízdy. Jsem ráda, že jsem některé úseky prospala. Malým problémem  je pro mě místní klimatizace – tzn. všechna okna v autobusu dokořán a rychle vpřed J. Tak jsem přijela nachlazená, ale už jse to stihla vypotit J. Při cestování ve skupině se můžete se vším co vidíte a prožíváte navzájem sdílet, ale být uprostřed Afriky sama, má taky své kouzlo. Jen je problém tvářit se nenápadně, když jste široko daleko jediným bělochem. V Mbez už pak na mě čekal Chris.

Když jsem seděla v letadle a nemohla v noci usnout, říkala jsem si, proč raději nesedím doma u kamen. Stačilo však ani ne pár hodin tady a Afrika se mi zase dostala pod kůži. Nedokážu říct, čím to je, protože je to spousta věcí dohromady, která to způsobuje – vůně, teplo, barvy, ale hlavně lidé, jejich způsob života ...

Další den jsem trochu třídila léky, které poslala Katka y Prahy, šla jsem pozdravit mama mkuu a Chris vybral peníze na projekt škola škole. Domluvili jsme taky návštěvy partnerských škol. Vypadá to, že vesnici Mahango uvidím až v pátek.