Víkend

Víkend zahájili sestry i sirotci už brzy ráno prací na poli. Jak mi sestra Epifania vysvětlila, mě to čeká až v pondělí. To budu v Mahangu 4.den a to i návštěva dostane do ruky motyku. Mezi prací se už kluci těšili, co budeme dělat.  Nejmladší ze sirotků jsou pěkná čísla. Stále ještě mají problém s nočním počůráváním, tak jsme jim přivezla igelitové potahy na matrace – nejsou moc pevné, ale mají jich pár do zásoby. Tak jsem kluky trochu prozkoušela ze čtení, počtů a základů angličtiny. Oni mě pro změnu  zkoušeli ze svahilštiny J. A pak vždy mezi prací seděli a pečlivě vymalovávali omalovánky. Moc je to bavilo.

Taky jsem byla juknout na stromy, které jsme tady sadili v minulém roce kolem nové budovy sirotčince. Hlavně Karel měl s nima hodně práce. Je vidět, že se do jam na stromy nasypala dobrá hlína, protože na jejich místě zůstaly ostrůvky trávy, ale nestačilo to. Stromky nevydržely.  Zem je tady velmi tvrdá. To je vidět i na chystaném přívodu vody – místo aby vedl rovně, pěkně se klikatí, jak se vyhýbá nejtvrdším úsekům.

V neděli jsem jela se sestrou Epifanií do města Rujewa navštívit do vězení naše známé z Mahanga. Nedávno se v Mahangu stala vzažda. Byl zabit bratr Miadiho. A než se vyšetří, kdo to byl, jsou zavřeni i naši známí, jako podezřelí – tedy Miady, Elisa a ještě další. Miady pozdravuje do Čech všechny, kteří ho znají, a prosí o modlitby. Je to velmi těžká situace zvláště pro jejich rodiny. Jelikož tam ve vězení asi bělocha často nevidí, pohostila nás policie sodou a ještě nás dovezli na motorkách zpět k autobusu.

Chris už nakoupil všechny věci pro školku, takže jsme je už předali sestře Lucy.

Škola v Mahangu a Simike

V obou školách se vyměnili ředitelé. V Mahangu jsme se ještě potkali se starým ředitelem, ale už nám představil nového. Obě školy, stejně jako v Galule, mají rozestavené třídy školky, ale nemají peníze na jejich dokončení. V obou jsou taky potřeba nové lavice i opravy tříd.

V Mahangu jsme se dohodli, stejně jako v loňském roce, že se peníze z jejich partnerské školy z Uherského Brodu - Újezdce použijí na nákup uřebnic, které jim velmi chybí. I pro školu v Simike budeme nakupovat užebnice, jak si odhlasovali žáci z jejich partnerské školy v Uherském Brodu. Už jsme je dnes ve městě objednali.

Protože se v minulém roce pořizovali do Simike branky na fotbal a sloupky na dívčí košíkovou, je potřeba je vyzkoušet. Takže příští týden proběhnou - doufejme, že přátelské – utkání mezi školou ze Simike a školou z Mahanga.

Všude se ptají na Ondru, takže jestli čte tento blog, tak ho všichni pozdravují a vzkazují, že by ho rádi viděli.

Mahango

Konečně Mahango. Na dnešní den jsme si naplánovali  cestu do škol v Simike a Mahangu. Dnes jsou však prázdniny. Takže jsme tuto návštěvu ve školách odložili na pondělí.

V Mahangu nás srdečně přivítali sestry i kluci ze sirotčince. Ti se okamžitě chlubili pozdravy a přivítáním v  angličtině.

V Mahangu jsme nafotili, jak pokračují práce na stavbě sirotčince – nyní na jídelně,  kuchyni a počátek stavby druhé budovy sirotčince. Chris teď stále řeší připojení vody.

Pak jsme si prohlédli, jak odolává větru a dešti budova školky, jejíž partnerskou školou je mateřská škola v Ratíškovicích. Ve školce je potřeba udělat řadu oprav,aby se budova udržela v dobrém stavu, ale na to naše peníze nyní stačit nebudou. Po poradě  se sestrou Lucy, která má školku na starosti, jsme jako nejdůležitější investice vybrali:  plat pro učitelku (nedostala zaplaceno už za dva měsíce), sešity a tužky potřebné pro výuku, nakoupení obilné směsy na vaření výživné kaše, kterou děti dostávají během dopoledne a nakoupení prostředků proti termitům, kteří se zase ve školce roztahují, aby nám „nesežrali“  to, co tam máme.

Ale teď už se těším na víkend, až si něco s klukama zahrajeme. Taky trochu juknu na ten jejich nepořádek v jejich místnosti. Tvářili se provinile, když jsem tak nakoukla – a bylo proč J.

Tak pěkný víkend.

 

Ilenge, Kisa, Igogwe

Ve čtvrtek na nás čekala další dlouhá cesta. Naší první zastávkou byla škola Ilenge.  Pro tuto školu jsme našli partnerskou školu při Chrisově návštěvě v České republice. Škola je menší než  v Galule. Má 331 žáků a dostatek učitelů. Škola velmi dobře spolupracuje s vesnicí. To, co je zde, slouží nejen škole, ale celé vesnici. Stejně tak, když je něco potřeba udělat, podílí se na tom společně (stavba toalet byla spolufinancována rodiči). Nikdy na potřebnou věc nedostanou celou částku. 

Mají zde rozestavenou třídu, kterou potřebují, ale už nemají peníze na její dokončení. Samozřejmě je potřeba opravovat třídy, nemají tady zavedenou vodu, potřebují více toalet....je tu taky řada sirotků, kteří nemají na uniformu, sešity.

Při příležitosti  naší návštěvy se sešla nejen celá škola, ale i zástupci vesnice a rodičů. Velmi mile nás přivítali. Každý z nich nás chtěl obdarovat. Bylo pro mě velmi těžké přijat všechny dary a pozornosti, kterýma nás zahrnuli, protože jsme pro ně ještě nic neudělali. Ale odmítnout se nedalo. Máme teď v autě spoustu avokáda, ananasů, kukuřice i velký trs banánů. Zítra to vše vezneme do sirotčince do Mahanga, kde to určitě uvítají, protože až na kukuřici v Mahangu tyto věci nenajdete. Chris dostal kohouta, kterému pak celý den vyhrožoval, že bude jeho večeří, což k mému překvapení myslel vážně – už je po smrti (tedy kohout).

Skupinka rodičů si pro nás připravila i vystoupení s bubny a tancem a pak nás ještě pohostili mimo jiné výborným 100% juicem z avokáda a ananasu J. Když jsem si včera kupovala avokádo, bylo mi řečeno, že je velmi tučné. Proto jsou údajně některé ženy v oblasti města Tukuy (kde máme blízko partnerskou školu Kisa)  tlusté. Jí totiž hodně avokáda a banány, které tu rostou.Z avokáda tady dělají olej. Továrna na jeho výrobu je blízko školy v Ilenge.

Další cesta vedla do partnerské školy Kisa. Tato škola je opravdu ve špatném stavu. Partenská škola z Ratíškovic zde opravila již 2 třídy. Letos chtěli dokončit opravu těchto dvou tříd a nakoupit vše potřebné pro ně (lavice, učebnice). Na místě jsme se od ředitele dozvěděli, že se tato škola bude stěhovat. Sousedí s anglickou církevní školou, která se rozšiřuje. Takže tato škola odkoupí budovy naší partnerské školy a za tyto peníze se postaví naše škola na jiném místě. Ještě není přesně určeno kdy se tak stane, ale ředitel školy neviděl jako perspektivní opravovat budovu, o kterou přijdou. Shodli jsme se tedy na tom, že upustíme od dokončení oprav  a nakoupíme to, co jim při výuce velmi chybí – učebnice a necháme vyrobit lavice. Jsou to zároveň věci, které si mohou odnést do nové budovy školy.

Cestou zpět jsme se zatstavili v Igogwe, kde jsme asistentovi ředitele nemocnice a sirotčince pro malé děti předali léky určené do nemocnice a oblečení a sunar apod. pro děti vsirotčinci - vše od Katky z Prahy.

V Mbey jsme pak ještě v organizaci pomáhající starým lidem předali vitamíny a léky proti bolesti, které Katka taky poslala. Moc děkují.

Dnes začala z chladiče v Chrisově autě téct voda. Chris tam něco nasypal (nebudu se pokoušet vysvětlit co, stejně bych napsala nějakou blbost), ale přihlížející mu říkali, že stejný účinek má to, když tam nasype čaj J. Takže než se zítra vydáme dále na cestu, bude se muset Chris autu trochu věnovat.

Kromě toho, že jsem dnes potkala spoustu milých lidí, mě potěšilo, že ač se mi rozbila bota v nejméně vhodnou chvíli, na ulici mi ji za pár korun opravili (konkrétně za 4,50)J. A taky že u nás je zima a tady krásně teplo. Už mám několik nabídek na práci (učení), tak si ještě rozmyslím, jestli tu nezůstanu. Jen se musím naučit svahilsky J. 

Galula

Galula Nursery School Building

Ve středu jsme se s Chrisem  vydali v jeho super autě  (trochu starém, ale výkonném) do Galuly. Na oblíbenosti cesty do Galuly se s Chrisem neshoneme. On jako řidič ji nemá rád, protože je opravdu v hrozném stavu (taková hodně špatná polní cesta), já ji naopak miluju, protože příroda kolem je nádherná. Samotná Galula je na kopci na krásném místě, ale život zde musí být velmi těžký. Je tady velké horko a tedy i sucho, není tu elektrika, vodu nosí daleko z řeky, která je velmi špinavá.

Galula je naší nejvydálenější partnerskou školou. S touto školou  máme velmi dobré zkušenosti. Velmi dobře spolupracují. Nyní potřebují zařídit třídu školky, která je sice povinná, ale nikdo jim na její postavení nedal peníze. Minulý rok, když jsme zde byli, děti se učili venku. Zatím se jim podařilo dokončit hrubou stavbu a zastřešit ji. Požádali nás o pomoc s dokončením. Žáci z jejich partnerské školy v České republice v Dubňanech souhlasili. Na vše ale nebudou stačit peníze, tak jsme se domluvili, že se udělá to nejnutnější – podlaha, omítky, okna (bez křídel) a dveře.

Protože školní rok teprve začal, není ještě počet žáků ustálený. Už nyní je jich ale 538 na sedm tříd a mají pouze 6 učitelů. Snad příští měsíc přijde ještě jeden.

V Galule jsme taky předali dopisy sirotkům od jejich sponzorů a oni zase předali svoje dopisy. K tomu ještě jako dárek oříšky, takže ani cestou domů nebudu mít prázdný batoh J.

Na této cestě jsem se ujistila o Chrisově důležitosti  - se svým autem překoná nepřekonatelné, je moje banka „Chrisbank“(opatruje peníze na tento projekt a já jen vybírám, kolik potřebuju) a je můj google překladač (překládá ze a do svahilštiny). Proto přikládám i jeho fotku s autem J.

Příjezd

 Hola,hola, Afrika volá. Ondra Horecký pro velkou vytíženost předal štafetový kolík projektu škola škole mně, a tak jsem se tentokrát do Tanzánie vydala sama. Není to však tak docela pravda – sdružení  Bez mámy má v Tanzánii již řadu příznivců a přátel a přímo v Mbey spolupracovníka Chrise, takže tady rozhodně sama nejsem.

Hlavní pravidlo, když na vás na letišti nikdo nečeká, přestože vám měl donést lístek na následující autobus, je: nepanikařit!  Přesně to se mi stalo. Tak jsem si zatím koupila a zaregistrovala SIMku a zpoza rohu se za chvilku vynořil Dan i s mým lístkem. Jak si dávali celníci na čas s vyřízením visa, tak zatím na chvilku zavřel oči.

S polu s Danem jsme se stali na autobusovém nádraží, kam mě doprovodil, nečekaně součástí dramatické situace. Najednou Dan zavelel povel na útěk. Přímo před náma se zřítila zbylá konstrukce staré budovy nádraží - a to na místo, kterým jsme právě projeli a kudy jsme se chystali projít. Od tragedie nás tedy dělilo několik metrů či sekund. Je vidět, že se za tuto mou cestu řada lidí modlila. Nastala panika. Lidé utíkali, protože se báli, že se zřítí poslední zeď , která zůstala stát, a my jsme utíkali za nosičem, aby nezmizel  i s mým zavazadlem plným léků. Pak jsme utíkali za mým autobusem, protože všechny ausobusy se v panice rozjely. Podle posledních zpráv to skončilo zdemolováním několika aut a zraněním několika osob, ale hlavně nikdo nezemřel, což je opravdu zázrak. Zbytek cesty byl poklidný. Autobus trochu budil nedůvěru – to když si občas přistavil a nechal proklepat kola – ale z těch dálkových, se kterýma jsem tady jela, byl nejrychlejší. To vypovídá o způsobu jízdy. Jsem ráda, že jsem některé úseky prospala. Malým problémem  je pro mě místní klimatizace – tzn. všechna okna v autobusu dokořán a rychle vpřed J. Tak jsem přijela nachlazená, ale už jse to stihla vypotit J. Při cestování ve skupině se můžete se vším co vidíte a prožíváte navzájem sdílet, ale být uprostřed Afriky sama, má taky své kouzlo. Jen je problém tvářit se nenápadně, když jste široko daleko jediným bělochem. V Mbez už pak na mě čekal Chris.

Když jsem seděla v letadle a nemohla v noci usnout, říkala jsem si, proč raději nesedím doma u kamen. Stačilo však ani ne pár hodin tady a Afrika se mi zase dostala pod kůži. Nedokážu říct, čím to je, protože je to spousta věcí dohromady, která to způsobuje – vůně, teplo, barvy, ale hlavně lidé, jejich způsob života ...

Další den jsem trochu třídila léky, které poslala Katka y Prahy, šla jsem pozdravit mama mkuu a Chris vybral peníze na projekt škola škole. Domluvili jsme taky návštěvy partnerských škol. Vypadá to, že vesnici Mahango uvidím až v pátek.